Šamanská nemoc

Následující text se poměrně podrobně zabývá tématem:

Šamanská nemoc - jako jedna z možných forem psychospirituální krize … a zároveň jedna z možností … jak se v tradičních a s přírodou více propojených společnostech … může z člověka stát člověk – léčitel či chcete-li šaman.

Zda je něco takového možné prožít a hlavně dotáhnout do úspěšného konce … teď a tady, v naší přetechnizované racionální společnosti, jež má na nemoci zcela jiný pohled … posuďme si už každý sám.

Možná ty příběhy - často dlouhých a prapodivných nemocí a ještě prapodivnějších zážitků adeptů na šamanské povolání … mohou vyznít v dnešní době až fantasmagoricky … nicméně myšlenka, že dobrým lékařem by byl uzdravený nemocný, tedy ten, jenž by se nejprve sám vyléčil a díky tomu by měl vhled do potíží obdobně nemocných, … mně osobně nepřipadá ani trochu fantaskní, ale spíš velmi správná. J.

Kapitola z knihy Krize duchovního vývoje, sestavené Christinou a Stanislavem Grofovými:

Holger Kalweit

Když se šílenství stává požehnáním:

Poselství šamanismu

Celé moje tělo se chvělo. Když jsem setrval v tomto stavu, celý jsem se třásl. Vycházel ze mě jakýsi zpěv - a já ho nebyl schopen zastavit. Zjevovaly se mi tehdy různé věci: obrovští ptáci a zvířata... Viděl jsem je jenom já - jinak v domě už nikdo. Takové vize se dostavují před tím, než se člověk stane šamanem; přicházejí zcela samovolně. Vycházejí z nás už hotové písně, aniž jsme se jakkoliv přičinili o jejich složení.

Svědectví Isaaca Tense, Indiána z kmene Gitskanů, z knihy Stephena Larsena Šamanova brána

Grofovi:

Pojem psychospirituální krize oddělující transformační krize od psychických poruch je podporován nezávisle svědectvím z mnoha odlišných oborů. Zvláště důležité jsou informace týkající se šamanské tradice, s nimiž se lze setkat v historické a antropologické literatuře.

Šamanismus je nejstarším světovým náboženstvím a nejstarším léčitelským uměním lidstva; jeho kořeny sahají desetitisíce let zpět, do éry paleolitu.

Termínu šaman používají antropologové k označení léčitele (léčitelky) či kouzelníka-lékaře, který si pravidelně navozuje mimořádné stavy vědomí, aby mohl léčit, získat informace mimosmyslovými prostředky či řídit rituály, jejichž cílem je působit na počasí a lovnou zvěř. Šamanismus se stal jevem téměř univerzálním. Jeho praktiky lze sledovat v širokém časovém horizontu od doby kamenné až do současnosti a v různých formách se s ním setkáváme v Africe, Evropě, Severní a Jižní Americe, Asii, Austrálii a Polynésii. Šamanské kultury připisují značnou hodnotu neobvyklým stavům vědomí, což je mimořádně důležité pro naše pojetí psychospirituální krize.

Dráha mnoha šamanů začíná dramatickou epizodou změněného stavu vědomí, kterou považuje tradiční západní psychiatrie většinou za projev vážné duševní choroby. Tento stav zahrnuje vizionářské prožitky sestupu do podsvětí, útoky démonů, nelidské mučení a zkoušky, po nichž obvykle následuje zážitek smrti, znovuzrození a vstup do nebeských sfér. Během této doby může budoucí šaman zakoušet širokou škálu extrémních emocí a chovat se velmi nezvykle.

Z hlediska západních lékařských kritérií odpovídají tyto symptomy těžké duševní poruše. Je-li však tato krize úspěšně překonána a zakončena, vyústí v uzdravení dotyčného, zlepšení jeho sociální aktivity a rozvinutí šamanských schopností. Takový jednotlivec je potom přijat kmenem jako mimořádně důležitý a užitečný člen společenské skupiny. Je ovšem zapotřebí zdůraznit, že mimořádné zážitky samy o sobě ke kvalifikaci šamana nestačí.

Být šamanem totiž vyžaduje úspěšné završení celého procesu a úplný návrat do každodenního života. Šamanské kultury jasně rozlišují mezi skutečnými šamany a nemocnými či šílenými jedinci.

Po překonání iniciační krize je šaman cílevědomě schopen vstupovat do mimořádných stavů vědomí a zároveň tyto stavy vlastní vůlí zastavit. Praktikuje to zcela pravidelně při léčení, získání hlubšího vhledu do reality či načerpání umělecké inspirace. Podobně jako vlastní šamanská krize vyznačují se i tyto stavy řadou symptomů, jež považuje západní psychiatrie obvykle za patologické. Navíc disponují mnozí šamani takovými prostředky a schopnostmi, že dokáží podobné stavy navodit i u svých klientů, a dosáhnout tak pronikavého uzdravení a vyléčení emočních a psychosomatických poruch.

Tato pozorování nás přivádějí k závěru, že je zapotřebí teoretické chápání psychotických stavů a praktický přístup k nim přetrvávající v západní psychiatrii seriózně přezkoumat a přehodnotit. Svědectví získaná v řadě šamanských kultur potvrzují základní myšlenku této knihy - že je totiž možno přistupovat k některým mimořádným stavům vědomí takovým způsobem, který bude blahodárným přínosem jak pro dotyčného, tak pro celé společenství.

Do naší knihy jsme vybrali úryvek ze spisů Holgera Kalweita, jehož považujeme za výjimečně kvalifikovaného odborníka na problematiku vztahu mezi šamanismem a spirituální krizí. Tento psycholog s mnoha lety klinické praxe a hlubokým zájmem o antropologii získal jako etnolog rozsáhlé zkušenosti při odborných výzkumech na Havajských ostrovech, ve Spojených státech i v Himalájích. Ve svém originálním vědeckém přístupu kombinuje studium šamanismu, mytologie různých národů, transpersonální psychologii a výzkum zážitků blízké smrti. Informace získané výzkumem mnoha kultur podrobuje systematické interdisciplinární analýze: výsledkem je nová transpersonální orientace zahrnující antropologii, etnologii a psychologii.

Kalweit žije ve Švýcarsku a pracuje jako nezávislý spisovatel. Jeho kniha Dreamtime and the Inner Space: The World of the Shaman (Čas snění a vnitřní prostor - šamanův svět) představuje šamany různých kultur jako průkopníky, kteří položili základy k modernímu výzkumu vědomí svými vnitřními cestami a objevy v neznámých oblastech lidské psychiky. Kalweitova kniha Ancient Healers, Medicine Men and Shamans (Léčitelé, medicinmani a šamani starověku) se zaměřuje zvláště na výzkum léčivých aspektů šamanismu. Jeho další publikace Healing of Knowledge (Léčení poznání), jejíž spoluautorkou je Amalie Schenková, analyzuje vnitřní cesty vedoucí k poznání a srovnává je s tradičními přístupy k poznání praktikovanými v západní vědě.

Holger Kalweit:

Západní kultura a medicína vyhlásily totální válku nemoci a smrti: smrti proto, že znamená konec naší pozemské existence, a nemoci proto, že nám kazí radost ze života. Nemoc považujeme za cosi špatného, zlého, čeho bychom se měli co nejdříve zbavit; za nepříjemný stav, jenž by měl být co nejrychleji ukončen. Díváme se na ni jako na zlo, jež nás napadá zvenčí v podobě virů či bacilů. Prožíváme ji tudíž zcela negativně jako vysloveně cizorodý proces, který zevnitř oslabuje, paralyzuje a ničí naše těla, jako nepřirozený stav věcí, který by měl být potlačen jakýmikoliv myslitelnými prostředky. Stručně řečeno, nemoc a smrt se staly přízraky naší civilizace.

Nemoc se nám jeví jako kaz, špinavá skvrna v sebeklamném zrcadle naší technologické megalomanie. Utrpení a nemoc považuje naše kultura za něco, co se vynořuje ze zdroje nepřátelského našemu tělu. Svůj boj proti nemoci, smrti, utrpení a fyzické bolesti považujeme tudíž za zcela přirozený. Náš statický pohled na svět se hrozí jakýchkoliv změn, snad s výjimkou změn ekonomických a technologických. Obzvláštní nechuť pak pociťujeme k jakýmkoliv proměnám vědomí a změnám ontologickým.

Pokud bychom byli schopni chápat nemoc a utrpení jako procesy fyzické a psychické transformace (jak je tomu u asijských národů a kmenových kultur), získali bychom hlubší a méně omezený náhled na psychosomatické a psychospirituální procesy a začali bychom si uvědomovat mnohé možnosti, jež nám utrpení a smrt ega nabízejí. Náš dlouhý a vytrvalý boj proti smrti a nemoci zapustil v našem vědomí tak hluboké kořeny, že se cítila povinna vstoupit do zápasu s fyzickou slabostí a smrtí i moderní psychologie. Proto nejsme dosud sto přijmout duševní i tělesné utrpení jako prostředek proměny vědomí a zároveň sílu a mechanismus transformace a uzdravení.

V posledních letech byl celkově přehodnocen význam vědomí - princip prostupující všechny projevy našeho života. Tento obnovený zájem byl doprovázen i pozitivnějším postojem ke změněným stavům vědomí. Věda začala znovu oceňovat posvátné znalosti dávných kultur a tradičních společností, jež nehodnotily nemoc a smrt jako skutečnosti primárně zlé a nepřátelské, nýbrž oceňovaly jejich pozitivní vnitřní dynamiku. V chápání těchto tradičních kultur byly nemoc, utrpení a smrt projevem moudrosti tělu vlastní, jíž je nutno zcela se poddat, abychom došli k oblastem percepce zjevujícím nám sám základ naší pozemské existence.

Lidé žijící v tradičních společnostech nahlížejí na život na onom světě a na smrt jako na způsob regenerace, celkové obnovy a zotavení z naší pozemské existence. Nemoc považují za očistný proces zbavující nás špatných návyků, jež jsme nakupili špatným postojem k životu. Smrt a těžká nemoc tvoří důležité součásti základní zkušenosti na šamanově duchovní cestě. Rozhodně to však neznamená, že by musel každý šaman podstoupit speciálně tento druh iniciace (nabízejí se zde i další možnosti), avšak v pozdějších stadiích šamanského rozvoje se právě tyto skutečnosti stávají prostředkem další transformace. Je tedy záhodno vzdát se ve vztahu k bolesti a utrpení pesimismu i předsudků po celé generace tradovaných, naučit se pohlédnout smrti přímo do tváře a nemoc pochopit jako stav vyplývající z vnitřní nerovnováhy. Jen tak budeme schopni se dobrat jejich opravdového významu v kontextu naší existence. Nemoc je voláním po seberealizaci, rozvíjením vlastní bytosti a v krajním případě - jak nám ukáže následující vyprávění - i jednou z možných variant šamanského zasvěcení.

Maďarský badatel Vilmos Diószegi shromáždil na svých cestách po Sibiři mnoho zpráv o šamanech, jejichž povolání bylo připisováno předcházejícímu působení nemoci. Kdysi se dotázal Kyzlasova, někdejšího šamana kmene Sagajů z Kyzlanu na řece Yes, jak nabyl svých schopností. Ten reagoval na otázku kamenným mlčením, ale jeho žena začala vyprávět:

Jak se stal šamanem? Když mu bylo třiadvacet let, zachvátila ho nemoc a ve třiceti letech se stal šamanem. Tedy po nemoci, po utrpení. Prostonal sedm let. Když ho sužovaly bolesti, měl podivné sny: několikrát byl zbit, občas byl přenesen na prapodivná místa. Ve svých snech na mnoha místech hodně zažil a viděl mnoho věcí ... Ale ten, kdo je stižen šamanskou nemocí a nezačne se pravidelně cvičit v umění šamanismu, musí hrozně trpět. Může přijít o rozum, nebo dokonce o život. Proto dostane většinou tuto radu: 'Musíš se stát šamanem, abys už netrpěl!' Někteří šamani dokonce tvrdí: 'Stal jsem se šamanem, abych unikl nemoci.'

Sunchugasev, další šaman, který byl celé rozmluvě přítomen, k tomu dodal:

„Člověk určený k šamanskému úřadu je nejdříve navštíven černými duchy. Černými duchy nazýváme duchy mrtvých šamanů. Ti způsobí, že vyvolený člověk onemocní, a poté ho přinutí, aby se stal šamanem."

Suzukpen, někdejší významný šaman sibiřského kmene Sojotů žijícího poblíž řeky Suj-Surmak, vyprávěl o své dlouhé nemoci a o tom, jak byl povolán do šamanské role, následující příběh:

„Stalo se to už dávno. Vyrazil jsem se svými dvěma bratry na lov veverek. Pozdě v noci, když jsme je stopovali, jsme překročili horu, a já zahlédl náhle uprostřed cesty černou vránu. Postupovali jsme dopředu, jeden za druhým. Já jsem šel první. Přistoupil jsem blíž, ale vrána se dál krčila na stejném místě a čekala na mě.

Když jsem přišel přímo k ní, setřásl jsem na ni trochu sněhu z blízké větve. Ani se nepohnula. Pak jsem ji udeřil holí do zobáku. Kok-kok zaduněl úder.

Co to má všechno znamenat? Co se to se mnou děje? Už předcházejícího večera - než jsem tu vránu uviděl - jsem se cítil bídně.

Příští den jsem se vrátil zpátky na místo, kde jsem ji spatřil. Nikde po ní nebylo ani stopy, ačkoliv mí dva bratři ji předtím viděli také!

Od chvíle, co jsem vránu udeřil po zobáku, jsem byl hrozně nemocný. Moje mysl byla úplně vyšinutá. Trpěl jsem dlouhých sedm let."

U sibiřských Sojotů většina budoucích šamanů onemocněla - dívky ve věku od deseti do dvaceti, mladíci pak mezi dvaceti až pětadvaceti lety. Trpěli bolestmi hlavy, nevolností a nechutenstvím. Když zavolali šamana, aby se na ně podíval, prohlásil, že jeden z duchů hory si přeje, aby se z nemocného stal šaman. Jistý šaman jménem Sadaqpan z oblasti Ulug Dag byl pro nemoc upoután na lůžko celý rok před svou iniciací. Trpěl srdeční slabostí, často až křičel bolestí a choval se jako šílený. Tehdy mu bylo třicet let. Sojotové nazývají období, v němž duch sužuje budoucího šamana, slovem albys. Tato fáze obvykle zanechá v šamanově paměti prázdné místo; nemůže si vzpomenout na nic, co se tehdy odehrálo. Mumlá nesrozumitelná, zmatená slova, u jídla se chová velmi zvláštně a nepřetržitě zpívá.

Syn  jednoho  šamana  jménem  Sandyk  z  oblasti  nedaleko  Sistigkhemu vyprávěl, jak jeho otec prožíval povolání do šamanské role:

„Zpočátku byl můj otec velmi nemocný. Měl slabé srdce a trpěl záchvaty. Proto si lidé mysleli, že by se mohl začít věnovat šamanskému umění. Zjevil se mu duch či spíše duchové dva: Säräl čoydu a Tämir qastaj. Prvního z nich nazýváme „velkým duchem" (Uluy aza). - Nedaleko Khamsary žil slavný šaman kmene Aq čódu, který se jmenoval Amyj nebo Taqqa. Povolali ho, aby se podíval na mého otce a on mu řekl: 'Patnáctého dne tohoto měsíce se staneš šamanem.' Amyj byl velký šaman."

Také u sibiřského kmene Tofa budoucí šamani před svou iniciací onemocněli a také je navštěvovali a trápili různí duchové. Šaman jménem Anjataj trpěl po tři roky bolestmi hlavy, paží a nohou. V jeho snech ho duchové požádali, aby se stal šamanem. Jednou spal tři dny za sebou bez přerušení. Když se mu udělalo lépe, následoval volání, jež zaslechl ve svých snech. Šaman Vasilij Michajlovič z kmene Amastajev, jemuž se dostalo iniciace už v osmnácti letech, byl tak vážně nemocný, že nemohl celý rok vstát z postele. Jeho zdravotní stav se zlepšil až tehdy, když se podvolil požadavkům duchů.

Franz Boas zaznamenal prožitky jednoho Indiána z kmene Kvakiutlů, který se stal šamanem poté, co sám pochyboval o umění šamanů a stavěl se k nim značně kriticky. Jednou se vydal se svými druhy na lov a plavil se v kanoi podél pobřeží. Na balvanu vyčnívajícím ze skalní stěny spatřil vlka převalujícího se na zádech a škrábajícího se tlapami kolem tlamy. Všichni byli velmi udiveni, že vlk neutekl, když k němu přistoupili blíže, a choval se velmi krotce. Při pozornějším zkoumání si všimli, že má ve zkrvavené tlamě vraženu jelení kost. Vypadalo to, jako by čekal na lovce a doufal v jejich pomoc.

Mladý lovec k němu začal konejšivě hovořit: ,Já vím, můj příteli, postihlo tě neštěstí. Já však budu jako velký šaman a vyléčím tě, kamaráde. Zbavím tě tvého velkého utrpení a dám tě zase do pořádku. Ty mi za to ale dej, příteli, svůj věhlas lovce a svou nadpřirozenou silu. Učiň, abych byl jako ty, abych měl všechno, čeho se dostává tobě. Odměň se mi za mou laskavost, příteli. Vydrž! Lež tiše a klidně a nech mě vytáhnout ti tu kost." Později se mu zdálo o vlkovi, který se mu zjevil v podobě lovce s harpunou. Sdělil mu, kde najde tuleně a ujistil ho, že bude mít při lovu vždycky úspěch.

Od té doby přinášel domů vždy dobrý úlovek. Jednoho dne našli ostatní příslušníci jeho kmene jakési bedny plné jídla a šatstva. Zdálo se, že nikomu nepatří. Jejich obsah byl ale infikován neštovicemi (pravděpodobně je záměrně nastražili bílí usedlíci). Všichni jeho druhové podlehli nákaze a on zůstal ležet mezi svými mrtvými přáteli sám, bez naděje na jakoukoli pomoc. Najednou k němu přiběhli dva vlci a začali ho olizovat. Potom vydávili na celé jeho tělo pěnu, olízali ji, takže jí pak na něho vyvrhli ještě více. To opakovali tak dlouho, dokud se necítil silnější. Tehdy poznal v jednom ze svých zachránců vlka, jemuž kdysi zachránil život.

Když ho takto jeho vlčí bratři vyrvali smrti, začal se s nimi potulovat po lesích. Jednoho dne mu jeho přítel vlk přitiskl čenich na hrudní kost a vdechl do něho svou magickou moc. Poté upadl lovec do hlubokého spánku a zdálo se mu, že se vlk proměnil v lidskou bytost, jež mu sdělila, že od této chvíle bude schopen uzdravovat nemocné, vysílat energii, která na druhé může přivolat nemoc, a spoutávat duše. Když se probudil, celý se třásl. Nyní byl tedy šamanem. Všechno se zdálo v pořádku. Předtím byl v jakémsi zvláštním deliriu, kdy zpíval čtyři posvátné písně, které mu odkázal vlk.

Podobný příběh se vypráví i o muži jménem Lebi'd, dalším příslušníkovi kmene Kvakiutlů. Lebi'd byl dlouho, tři zimy po sobě, nemocný. Když nakonec zemřel, panovala právě třeskutá zima. Bez ustání padal sníh a vichřice zuřila tak silně, že nemohl být ani pochován. Pohřební obřad se stále odkládal. Najednou však lidé zaslechli, že Lebi‘d zpívá. Vlci, kteří se začali shromažďovat kolem jeho těla, vyli s ním, z čehož lidé poznali, že se Lebi'd stal šamanem.

Lebi‘d následoval vlky do lesa a ačkoliv ho příslušníci jeho kmene hledali, nemohli ho najít. Druhého dne zaslechli znovu z dálky jeho píseň. Mezitím uklidili jeho dům a čekali na jeho návrat. Rozdělali v krbu oheň a třikrát udeřili do bubnů. Poté se Lebi'd objevil úplně nahý a zazpíval tuto posvátnou píseň:

Byl jsem odveden do dalekého vnitrozemí až na samý kraj světa

magickou mocí nebes, k pokladu, ha, wo, ho.

Jen já jsem byl jím vyléčen, když byl do mne vskutku vložen,

nositel minulého života Nau´alakúmé, poklad, ha, wo. ho.

Lebi'd se dal do tance a tančil bez ustání. Když už všichni odpadli a zůstali jen šamani, začal, jak bývá zvykem, vyprávět, co se mu přihodilo.

Když zemřel, objevil se před ním jakýsi muž a vyzval ho, aby ho následoval. Postavil se tedy na nohy a překvapeně pohlédl na své tělo ležící bezvládně na zemi. Běželi daleko do lesa a zanedlouho vstoupili do nějakého domu. Tam dostal Lebi'd nové jméno od muže jménem Nau´alakúmé a ten na něho přenesl svou šamanskou moc. Učinil to tak, že na něj vyvrhl krystal křemene. Poté zazpíval posvátnou píseň a učinil, že krystal vstoupil do Lebi´dova těla dolní částí jeho hrudní kosti. Tak se Lebi'd stal šamanem. Mezitím se vlci proměnili v lidské bytosti. Při zpěvu se Nau´alakúmé dotkl Lebi´dovy hlavy nejdříve levou rukou, potom pravou a nakonec oběma. Pak přejel rukama po celém jeho těle a vytřásl z něho jeho nemoc. To opakoval čtyřikrát po sobě.

Také ostatní přítomní odložili své vlčí masky a přiblížili se k jeho mrtvému tělu. Jakmile do něho Nau´alakúmé vpustil svůj dech, začali ho vlci olizovat. Ještě předtím však zmenšili jeho duši na velikost mouchy a ta - takto scvrklá - pak znovu vstoupila do jeho těla hlavou. Vzápětí jeho tělo znovu ožilo a on začal zpívat posvátnou píseň. Poté odešel - tentokrát už ve svém fyzickém těle - s vlky do lesa, kde ho Nau´alakúmé učil nejen léčit nemoci, ale i umění sesílat nemoci na druhé. Také předpověděl, že Lebi'd bude po něm stále toužit a že ho přijde požádat o radu, kdykoliv ji bude potřebovat.

Společným jmenovatelem obou příběhů - dvou Indiánů z kmene Kvakiutlů prožívajících povolání k šamanství - je motiv setkání s pomocnými duchy v podobě zvířat - v těchto případech vlků, v něž se převtělili lidé. Vlk vyvrhne svou magickou sílu na Indiána, který - což je běžné ve stavech změněného vědomí - propadne euforii. Prožitek zmrtvýchvstání po přestálých hrozných mukách, nemoci a blízké smrti je v mnoha případech doprovázen pocitem euforie, neboť utrpení zcela vyhladilo všechny předchozí charakteristiky osobnosti.

Nemoc představuje očistný proces, protože odplavuje z psychiky všechno špatné, ubohé a slabé. Zaplaví duši jednotlivce jako rozbouřená řeka a očistí ji od všeho omezeného a tupého. Tím se nemoc stává de facto branou k životu. Ve všech kulturách, v nichž se lidé setkali s prožitky blízké smrti, potkali na své cestě bytosti symbolizující vzkříšení života. Ty darují život, neboť jsou nositeli božské moci. Po přestálé nemoci - za předpokladu, že byla dostatečně těžká a hrozivá - začíná nová existence, transformovaný život.

Lebi´dův příběh vykazuje typické rysy prožitku blízké smrti. Když „umírá" a opouští své tělo, setkává se s bytostí z jiného světa, která ho uvede do „domu" (jde o symbolické vyjádření transcendentního stavu), kde dostává nejen nové jméno jako potvrzení své vnitřní proměny, ale také krystaly křemene - symboly průzračné čistoty, osvícení a magické moci - jež jsou vloženy do jeho hrudi. Oživující duch ze sebe odštěpí tyto krystaly a vyplivne je, čímž Lebi´dovi umožňuje sdílet podstatu a živoucí sílu ducha.

Co pak následuje, silně připomíná metody magnetopatické léčby - přikládání rukou, které negativní energii (nemoc) odvádějí či doslova vytřásají z těla. Tohoto postupu běžně používají duchovní léčitelé po celém světě. Oživený Lebi´d vlastní určité vyšší poznání. Vlci a další nositelé života přistupují k jeho mrtvému tělu a navracejí do něho jeho duši. Poté se stává dárce života Lebi'dovým pomocným duchem, jenž bude stát na jeho straně, kdykoliv bude někoho léčit. Lebi´d se stává šamanem prostřednictvím samé podstaty života, získané a podporované vlky představujícími říši fauny. Stává se Vyvoleným, schopným vnímat život a přírodu v nepokřivené podobě, neboť maska pozemské nevědomosti a klamu mu byla sňata z očí.

Také u kmene na indonéských Mentawajských ostrovech předchází povolání do šamanské role nemoc - v tomto případě malárie - seslaná nebeskými duchy. Osoba předurčená k funkci šamana prožívá zvláštní sny, v nichž vystupuje na nebesa či se vydává do lesů hledat opice. Pokud duchové odvedou člověka, jemuž je souzeno stát se šamanem, do nebe, je obdařen krásným novým tělem, stejným, jaké mají duchovní bytosti. Po jeho návratu na zemi mu duchové pomáhají v jeho léčitelském umění. Tak přichází na svět nový věštec známý jako Si-kerei, nadaný magickými silami: „vidoucíma očima'" a „slyšícíma ušima"."

Na tomto místě bychom se měli zastavit a zamyslet se, zda je nemoc sesílána nebeskými duchy či zda představuje jakýsi vedlejší produkt duchovního růstu dotyčného člověka, procesu směřujícího k tomu, aby se nemocnému zjevil nebeský, respektive jeho vnitřní svět. Ať už je tomu jakkoliv, u mnoha kmenových kultur přichází počáteční impuls ke spirituální transformaci buď z nebe, nebo z podsvětí, neboť právě tam dostává zasvěcenec nové tělo - duchovní tělo bytostí z jiného světa, jež mu předává jejich poznání, síly a umožňuje mu překročit hmotu, prostor a čas.

U kmene Zulů budoucí šaman (Inyanga) náhle onemocní, začne se chovat podivným způsobem a není schopen přijímat běžnou potravu. Může konzumovat pouze určité pokrmy. Neustále si stěžuje na bolesti v různých částech těla a prožívá ty nejneuvěřitelnější sny - stává se jakýmsi „příbytkem snů". Velmi snadno a rychle bývá dojat k slzám; zprvu naříká tiše, sám pro sebe, později však hlasitě, takže ho každý slyší. Může být nemocen několik let, než začne zpívat svou první velkou píseň. Pak se kolem něho seběhnou všichni příslušníci kmene a připojí se k němu. Čekají teď na jeho smrt, jež může nastat každým okamžikem. Někdy v noci nemůže celá vesnice spát, neboť přítomnost budoucího šamana připravujícího se na svou dráhu do ní vnáší značný neklid. Navíc šaman téměř nespí a pokud na chvíli usne, brzy se probouzí a začne třeba i uprostřed noci zpívat. Může si např. vzít do hlavy, že vyleze na střechu nebo bude poskakovat kolem jako žába, třást se a zpívat. Jeho pomocný duch mu však neustále našeptává a slibuje, že už brzy bude schopen poskytovat radu všem, kteří ho o ni požádají. Může slyšet i hvízdání duchů a konverzovat s nimi lidským jazykem. Často ovšem nemusí být schopen ihned dešifrovat, co se mu duchové pokoušejí sdělit.

V tomto okamžiku není stále ještě jasné, zda takový jedinec trpí nemocí, jež ho promění v Inyangu, či zda šílí. Pokud se okolí domnívá, že je předurčen k šamanství, obvykle říkají: „Ó, teď to můžeme vidět. Je to v jeho hlavě." Pomocného ducha (Itongo) vnímá nemocný zprvu spíše neurčitě, takže mu ani nemůže úplně rozumět. Proto mu musí ostatní příslušníci kmene pomoci dobrat se smyslu toho, co viděl a slyšel. Zanedlouho mu Itongo řekne: Jdi tam a tam, k tomu a tomu a on ti dá lék." Poté se zasvěcencův zdravotní stav zlepší. Jestliže pomocný duch konečně slibuje nemocnému člověku - budoucímu šamanovi, že při něm bude vždy stát, prohlašuje: „Nejsi to ty, kdo bude mluvit k lidem, nýbrž my. Sdělíme jim všechno, co potřebují vědět, kdykoliv nás požádají o radu." Pokud si příbuzní nemocného nepřejí, aby se stal šamanem, povolají jiného uznávaného léčitele a požádají ho o usmíření příslušného ducha. V takovém případě duch dotyčného člověka opustí, ten však už bude se vší pravděpodobností trpět popisovanou nemocí až do konce svého života. Ovšem i když se z něho Inyanga nestane, stále bude vynikat určitým vyšším věděním a lidé o něm budou říkat: „Kdyby se byl stal věštcem, určitě by byl výborný, dokonce prvotřídní."

Mundu mugo, šaman keňských Kikujů, přijímá své povolání a duchovní podporu od Boha (Ngai). Předpokládá se však, že má vrozenou schopnost uzdravovat nemocné. I v případě Mundu mugo vychází impuls k iniciaci z choroby charakterizované dramatickými sny, halucinacemi, neschopností koncentrace, oslabením zraku a abnormálními formami chování. V tutéž dobu postihuje jeho rodinu řada neštěstí a nehod. Pokud jiný Mundu mugo shledá všechna uvedená znamení smysluplnými, jeho iniciace je stvrzena a veřejně schválena.

Poté následuje iniciační obřad. I když je novic chudý, a nemůže si tudíž dovolit nákladné slavnosti, rituál nicméně proběhne, aby bylo zmírněno jeho vnitřní utrpení a jemu propůjčen titul „nepotvrzený" Mundu mugo. Je-li bohatý a může zaplatit a uspořádat odpovídající slavnosti, stává se ihned plně uznaným Mundu mugo. Poté se specializuje na zvláštní dovednosti, např věštectví, diagnózu nemocí, léčení za pomoci bylin, obnovení ženské plodnosti, odhalování čarodějů či léčbu duševních chorob."

Jak dokládá Young Sook Kin, je šamanská krize korejských šamanek doprovázena různými fyziologickými poruchami, zvláštními projevy společenského chování, výstředním jednáním, nezdvořilostí a životním stylem převracejícím všechny tradiční kulturní hodnoty.

Například v létě se oblékají do zimního oblečení, v zimě se koupou ve studené vodě, prozrazují tabuizovaná tajemství či věští každému na potkání osud. Tato nemoc je známa jako sinbyong, což znamená „posedlost duchy" neboli „duchové sestoupili", a může být doprovázena vizuálními i sluchovými halucinacemi. Zpočátku jsou příbuzní na rozpacích a nevědí, zda je dotyčná žena duševně nemocná či zda je opravdu povolána k šamanské funkci. V mnoha případech jsou totiž počáteční symptomy prakticky nerozlišitelné. Korejci také věří, že duchové navštěvují zvláště ty, jejichž maum (srdce nebo duše) jsou „rozštěpeny" a kteří byli stiženi tragickým osudem.

V Koreji se však dnes šamanům (Mu dang), z nichž je na šedesát tisíc sdruženo v profesionální asociaci (počet neregistrovaných je odhadován na 140 000), nepřiznává vysoký sociální status. Nalezneme je na nejnižších příčkách sociálního žebříčku spolu s prostitutkami, příštipkáři, hadači, buddhistickými mnichy a tanečnicemi. Mezi těmi, kteří se cítí povoláni do šamanské funkce, najdeme daleko více žen než mužů. Nicméně i zde se můžeme setkat s muži či hermafrodity, jež přitahuje šamanismus. Na Korejském poloostrově tvoří 90 % praktikujících šamanů ženy, na ostrově Cheju 60 %. Chování i oděv šamanů mužského pohlaví jsou však krajně zženštilé.

Šaman může být povolán do funkce třemi způsoby:

1.  narozením přímo v Mu dang rodině či adopcí do takové rodiny,

2.  vyučením se u určitého Mu danga,

3.  spontánním pocitem povolání.

Nejčastější případ - psychický prožitek vyvolení - začíná chorobou, kterou nelze léčit běžnými léčebnými metodami. Dotyčný slyší hlasy, mluví cizími jazyky, může přijímat výhradně tekutou potravu a zhubne až na kost. Střídají se u něho stavy depresí s manickým, byť podvědomým nutkáním tančit. Nemocný se vydává na dlouhé procházky do hor či k moři a prožívá sny, v nichž mu pomocní duchové dávají ponaučení a nabádají ho k založení nového kultu. Novic je zcela zavalen vizemi bohů domorodého pantheonu. Může získat také předměty osobní moci tím, že náhle padne k zemi. Šamanským učněm se může člověk stát po nějaké tragické události, např. smrti příbuzného, epidemii, hladomoru, ekonomickém krachu, pokud jim buddhistické kláštery, kam se přicházejí léčit duševně nemocní, nedovedou ulevit v jejich nemoci. V takových případech se obvykle dostavuje spontánní povolání do učení u staršího a zkušenějšího Mu danga.

Rádi bychom ilustrovali vznik a vývoj této choroby svědectvím, které o svém povolání vydaly dvě korejské šamanky:

„Paní Lee Kum Sun zemřel ve dvaadvaceti letech její přítel, což ji velmi rozrušilo. Krátce před touto událostí jí rodiče domluvili sňatek s jejím současným manželem, avšak mrtvý přítel se jí stále zjevoval ve snech. Ve dvaatřiceti letech ho začala ve svých snech vídat zcela pravidelně a projevily se u ní první příznaky choroby. Jednoho dne se jí zdálo, že běží zcela nahá a bosá k úpatí hory. Tam se objevil muž s bílým vousem a slíbil jí zdraví a štěstí v životě. Ve čtyřiceti pak byla zasvěcena starší šamankou. Poté se začala cítit naprosto v pořádku a její zdraví se upevnilo."

„Paní Oh Un-sook neměla svého muže v lásce od samého začátku. Po několika letech se u ní projevily neobvyklé příznaky. Ztratila chuť k jídlu, nemohla pozřít maso ani ryby a pila jen studenou vodu. Trpěla bolestmi hlavy a většinu času trávila o samotě. Tyto příznaky u ní trvaly po deset let. Když jí bylo čtyřicet, spatřila ve snu blesk a zaslechla hrom. Sloup světla ji třikrát udeřil do hlavy. Nato se jí pak ve snu zjevili tři starci na obloze. Jednoho dne měla zvláštní vizi, kdy viděla, jak se k ní přibližuje vysoký generál na bílém koni. Poté se jí mnohokrát zdálo, že s tímto generálem spala. V sedmačtyřiceti letech byla zasvěcena jako šamanka a všechny její příznaky pominuly."

U první z obou šamanek způsobila její povolání tragická ztráta milence, u druhé se stal podnětem nešťastný sňatek. Psychologové by nepochybně prohlásili, že oba případy dokumentují jasný příklad touhy uniknout z neuspokojivé reality. Takovýto závěr by byl ovšem poněkud předčasný. Nelze totiž přehlížet skutečnost, že nešťastný sňatek stejně jako ztráta milovaného partnera představují tragické, traumatizující zážitky vytvářející úrodnou půdu pro vstup do změněného stavu vědomí. Traumatický šok může způsobit zhroucení psychických struktur - a z trosek normálního vědomí potom začíná vyrůstat jemnější a paranormální vnímavost. Lee Kum Sun se setkala s bělovousým mužem - archetypem moudrosti, zatímco Oh Un-sook se dostalo vize korejského kulturního hrdiny - rovněž symbolizujícího moudrost a sílu. Navíc Oh Un-sook sdílela s generálem lože, což naznačuje důvěrné spojení a splynutí s transpersonální sférou.

Vize světelného sloupu, kterou prožila Oh Un-sook, nás jen utvrzuje v přesvědčení, že v jejím případě máme co dělat s projevem vyšší inspirace, jež umožnila její kontakt s jiným světem a nadpozemskými, nebeskými bytostmi. Tato dvě prostá vyprávění ukazují, že se nesetkáváme s temnými výplody vyšinuté mysli, nýbrž spíše s projevy vysoce rozvinutého intuitivního vhledu.

Peruánský léčitel (curandero) Eduardo Calderón začal být pronásledován zneklidňujícími sny a vizemi už jako dítě:

„Zhruba tak od sedmi, osmi let jsem míval zvláštní sny. Dosud si je pamatuji. Zvláště si vzpomínám na ty létající, v nichž se mé ego vzdalovalo ze svého původního stavu a já jsem přicházel na podivná místa ve tvaru spirály. Nebo jsem se dokonce při letu otáčel: sssssss, a už jsem byl pryč. Pokoušel jsem se zastavit, ale nebylo to možné. Prapodivné sny, prapodivné. Provázely mě více méně až do dvanácti, třinácti let.

Viděl jsem např. věci tak, jako by někdo otevřel dveře a ty se pak zavřely. Měl jsem různé noční můry, ale nikoliv běžné. Viděl jsem sám sebe ve zvláštní vzduchové díře. Procházel jsem nesmírnou pustinou. V celém těle se rozlévala jakási otupělost. Ruce jako by se zvětšovaly, nemohl jsem však do nich nic uchopit. Nemohl jsem je ani zvednout."

Calderón následoval výzvu sloužit lidstvu už v mladém věku. Jeho záměru studovat medicínu bránila však špatná finanční situace v rodině, a neměl tedy jinou možnost výdělku než využívat svého uměleckého nadání. V jednadvaceti letech u něho naplno propukla typická šamanská nemoc, kterou nedovede moderní medicína diagnostikovat ani léčit běžnými terapeutickými prostředky.

„V Limě jsem studoval výtvarné umění. Najednou jsem začal pít a všechny peníze utrácet za alkohol. Onemocněl jsem zvláštní nemocí. Stalo se mi při jedné příležitosti, že jsem na svém levém rameni spatřil kočku. Celý ten zážitek stačil k tomu, aby se od té doby v mém životě všechno jaksi převrátilo ... nemohl jsem udržet nic v ruce, nemohl jsem se postavit. Ztratil jsem veškerou sílu. Podle toho, co mi říkali, jsem nemohl vydržet delší dobu stát a chodil jsem jako náměsíčný."

Eduardova rodina věřila v léčitelské schopnosti curanderos a pozvala k němu léčitelku, jež se vyznala v rostlinách a jejich vlastnostech. Podala mu zvláštní směs rostlinných šťáv a výtažků. Eduardo ji vypil a poté vydávil černou kaši, přestože předtím nepil žádný jiný nápoj. Jeho zdraví se okamžitě zlepšilo. Pod dojmem prožitku své nemoci se rozhodl být léčitelem. Vydělával si na živobytí jako přístavní dělník a prodejem doma vyrobené keramiky. V tutéž dobu vstoupil do učení k místnímu curanderovi a zároveň studoval u různých šamanů v Chiclayo, Mocupe a Ferranafe v severním Peru. Po několik let u nich pracoval jako asistent, až ho nakonec jeho učitel ve Ferranafe prohlásil za plně kvalifikovaného.

Bylo mu osmadvacet let a v té době se už čtvrtým rokem učil u šamana. Zavázal se přísahou, že nikdy nezneužije svých schopností a že jich vždycky bude používat jen pro blaho lidstva. Eduardo považuje šamanismus za pouhou záležitost „vidění", dovednost či řemeslo, jemuž se může každý naučit, pokud se v něm pravidelně cvičí. Otevřenou otázkou ovšem zůstává, nakolik může pouhý výcvik a praxe zaručit úspěch, neboť Eduardo - jak ukazuje jeho životní historie - byl na tuto dráhu povolán vyšší mocí. Navíc nelze ani vyloučit možnost, že zdědil určité šamanské schopnosti, neboť oba jeho dědečci působili jako šamani.

Na základě popisu W. Sieroszewského se lze domnívat, že se šamanova energie a jeho pozitivní vlastnosti uvolňují a působí léčivě právě tehdy, když on sám je zasažen a oslaben nemocí.

Jakutský šaman Tüsput, který byl více než dvacet let vážně nemocen, nacházel úlevu ve svém utrpení při vedení seancí, při nichž upadal do transu. Díky této metodě se vždy koncem obřadů jeho zdraví zlepšilo. Pokud je po delší dobu nekonal, začal znovu pociťovat malátnost, byl vyčerpaný a nerozhodný. Obecně lze konstatovat, že příznaky nemoci ustupují tehdy, vstoupí-li kandidát na šamanskou funkci do stavu transu. Tentýž jev pozoroval L. W. Shternberg u sibiřského Zlatého šamana, jehož nedokázali uzdravit ani jeho kolegové. Teprve když se naučil upadnout do transu, jeho nemoc pominula. Podobně se i G. Sančejev zmiňuje o šamanovi, který se nejdříve odmítl podvolit svému povolání, nemoc ho však nakonec donutila ke komunikaci s duchy a vedení seancí, v jejichž závěru se vždy dostavilo uzdravení.

Také příběh jakutského šamana Uno Harva dokládá, že úleva v nemoci přichází teprve poté, kdy je dotyčný ochoten se svému povolání podřídit:

„V jednadvaceti letech jsem onemocněl. Mé oči viděly a uši slyšely věci, které jiní vidět ani slyšet nemohli. Po devět let jsem zápasil s duchy, aniž jsem komu kdy řekl, co se přihodilo. Bál jsem se totiž, že by mi nevěřili a dělali si ze mne legraci. Nakonec jsem už byl tak hrozně nemocný, že jsem nebyl dalek smrti. Tak jsem začal praktikovat šamanismus a zanedlouho se mé zdraví zlepšilo. Dokonce ještě dnes pociťuji malátnost a příznaky nemoci, nevěnuji-li se delší dobu šamanským obřadům."

Adrian Boshier popisuje chorobu slečny Dorcas, dcery metodistického kazatele, která dnes působí jako uznávaná šamanka (sangoma) u kmene Zulu. Po tři roky byly upoutána na lůžko a mohla přijímat jen malé množství potravy a nápojů. V noci opouštěla své tělo a navštěvovala vzdálená místa; tak mohla cestovat prakticky kamkoliv. Bílí lékaři byli zcela bezmocní. Jedné noci se jí ve snu zjevil její dědeček. Řekl jí, že by rád vstoupil do jejího těla a pokračoval ve svém pozemském díle. Dorcas jako zbožná, oddaná křesťanka s něčím takovým samozřejmě nesouhlasila. Poté se jí ve snu zjevili jiní šamani; hubovali jí a vyzývali ji, aby je následovala. Tyto vize byly stále častější a odehrávaly se před jejím vnitřním zrakem jako na filmovém plátně.

Jedné noci se u její postele objevilo několik slavných šamanek. Zpívaly písně a vážně jí radily, aby se podvolila volání a dala si udělat šamanský účes. Dorcas však stále nechápala, co se to s ní děje, a tak projevila přání, aby byla léčena prostřednictvím obřadů a ritů Apoštolské církve. Byla přivedena k řece, aby byla pokřtěna. Zavedli ji do vody a právě když se ji chystali ponořit, byla náhle vyzdvižena obrovským hadem, který se objevil pod jejíma nohama - svým dědečkem! Její matka ji potom zavedla k tetě, která byla šamankou. Brzy se shromáždili i další léčitelé a šamani, bubnovali a naléhali na ni, aby se k nim připojila a zpívala. Dorcas pak tancovala a zpívala po několik hodin. Takový byl tedy počátek její přípravy. Od té doby se vždycky ve všem řídila radami duchů.

Odmítnout povolání může vést ke zbytečnému utrpení. Například Graziela, šamanka jihoamerických Goajirů, byla požádána svými pomocnými duchy, aby s nimi cestovala na onen svět. Ona však k tomu poznamenává:

 „Nerada cestuji na tak vzdálená místa. Mí duchové mě tam často zvou, raději tam s nimi ale nechodím. Občas jim řeknu: 'Nechci tam s vámi jít.' Kdykoliv však toto pozvání odmítnu, zachvátí mě horečka a těžce onemocním. To je můj trest. Aby mi bylo zase lépe, musím žvýkat manilu. Takových pozvání dostávám mnoho."

Každá nemoc znamená de facto pokus o uzdravení a každé uzdravení pokus o únik z každodenní neurózy běžného vědomí, abychom dosáhli jemnější a posléze nadpřirozené formy lidského vnímání.

Choroby propukající jako následek nějakého vyššího povolání představují určitě nejvyšší projev nemoci - nemoci posvátné, která svou mocí umožňuje dosáhnout mystického a metafyzického vhledu. Jak jsme už viděli, děje se to většinou bez ohledu na pocity a přání vyvoleného člověka, který si ve většině případů ani není vědom skutečnosti, že jeho tělo podstupuje iniciaci. Odpor kladený tomuto transformačnímu procesu je zcela přirozenou reakcí na všechno nezvyklé, tajemné a bez jakýchkoliv omezení. Zasvěcenec bojuje jak s tělesnou bolestí a utrpením, tak s představou své budoucí sociální funkce šamana. Všechno to ho až příliš často připravuje o sílu vést normální každodenní život a zvládat všechny záležitosti.

Odpor vůči psychofyziologické změně a dezintegrace normální struktury existence musí být vždy nevyhnutelnou součástí transformačního procesu - ostatně tato etapa tvoří alespoň dílčí aspekt každého transformačního obřadu. Odmítání nového a neznámého je zcela běžnou lidskou odpovědí. Jistě, vždyť už existence sama o sobě je charakterizována změnou - avšak tak prudký přechod od vnímání a prožívání trojrozměrného k mnohorozměrnému znamená změnu nejfundamentálnější. Dosažení translogické formy vědění či moudrosti, nebeské krásy a spirituální podstaty je jedním z nejstarších cílů lidstva v oblasti vnitřního prožívání.

Připomeňme klíčové otázky této kapitoly: proč musíme onemocnět, dříve než dosáhneme svého vhledu? Proč je tento přechod na vyšší hladinu vědomí tak často poznamenán nemocí, respektive očistným procesem? Očista hraje význačnou roli v životě všech společenství, která mají blízko k přírodě. Zatímco naše kultura připisuje prvořadou důležitost tělesné čistotě, podržují si jiné kultury i nadále důležité poznatky o postupech očisty psychické a spirituální. Tyto metody jsou velmi dobře srovnatelné s našimi psychoterapeutickými technikami.

My nahlížíme na život jako na relativně jednolitý, plynulý proces provázený pouze okrajovými změnami, zatímco takzvané primitivní kultury vnímají osobní vývoj jako řadu více či méně prudkých přechodů z jednoho modu existence do dalšího. Jasně to dokazují tradiční obřady přechodu konané nejen v souvislosti s narozením, pubertou a smrtí, ale zvláště v okamžiku průlomu z každodenní existence do čistě spirituálních dimenzí, jak to zakoušejí adepti náboženského života - vzestupu od lidského k nadlidskému.

Důležité přelomy v osobním životě jsou spojeny obdobími vnitřní očisty, aby jednotlivec, náležitě připraven a s čistou myslí, nerušen běžnými myšlenkovými procesy a vzpomínkami, mohl postoupit na novou, ničím nezatíženou úroveň existence.

Tato očista může nabývat různých forem, jako např. zvracení, pocení, půst, bolest, horečka a pročišťování těla vodou nebo intenzivní psychické izolace, v jejímž průběhu dotyčný ztrácí ponětí o konstituci vlastního ega.

Podobně působí krajní vyčerpání narušující pravidelné fungování organismu i psýchy či skutečná nemoc, jež vynese na povrch vnitřní zábrany a nečistoty a vyplaví je, čímž se vytváří zvýšená vnímavost člověka pro celý proces bytí umožňující nakonec šamanovi diagnostikovat a léčit nemoci druhých lidí.

Šaman často prožívá stav svého pacienta s takovou vnímavostí, že sám na sobě zakouší symptomy a bolest příslušné nemoci, čímž získává přesné poznatky o jejich příčinách. Existují i svědectví o šamanech, kteří zašli při léčbě tak daleko, že pacientovu nemoc vzali na sebe, aby ji tak odstranili. Během svého strastiplného života zakoušejí mnozí šamani přímo fyzicky sami na sobě bezpočet nemocí, a jsou proto důvěrně obeznámeni s širokou škálou psychických i fyzických reakcí.

Moderní západní medicína sice může považovat za zbytečné, ne-li přímo podezřelé či excentrické, aby se sám léčitel zabýval tak intenzivně procesem nemoci - nicméně logika jeho počínání může být jen stěží uvedena v pochybnost. Vychází totiž z předpokladu, že člověk zakoušející sám na sobě bolesti i útrapy nemoci a překonávající je bude schopen nejlépe diagnostikovat a efektivně léčit.

Západní medicína ovšem odmítá představu zraněného léčitele - tzv. nemocného lékaře, který se sám vyléčil. Příliš velký důraz se v ní klade na technologickou manipulaci s pacientem, čímž se ovšem stále více odcizuje od prožitkového aspektu pacientova stavu.

Pokud bychom chtěli shrnout účinek dlouhodobé psychosomatické nemoci na šamana, museli bychom říci, že nejpodstatnější kritérium spočívá v jeho nadání vstupovat do intenzivnější komunikace s realitou, čímž jsou překračovány materiální hranice mezi objekty a lidmi.

Náleží k šamanově podstatě, že je schopen vnímat ve svém nitru i uvnitř druhých, dovede naslouchat tepu vesmíru a v souladu s ním ho dokáže ovlivňovat a měnit. Šamanův přístup je založen na empatii a jednotě se skutečnými silami života, a je proto v naprostém nesouladu s dichotomiemi a kodifikovanými diferenciacemi materialistické filozofie.

Nemoc chápaná jako proces očisty, jako projev zvýšené psychické senzitivity umožňující přístup ke skrytým a nejvyšším potenciálům lidského bytí, se tudíž vyznačuje řadou vlastností zcela odlišných od těch, jež moderní psychologie a medicína připisuje patologickým stavům - jmenovitě těm, jimž přináší utrpení jen negativní důsledky. Z moderního aspektu nemoc narušuje a ohrožuje život - zatímco šaman ji zakouší jako výzvu k vyhlazení tohoto života ve svém nitru, aby ho byl schopen vnímat všemi smysly a žít daleko plněji a celistvěji ve vyšším stavu vědomí.

Ve většině případů jsou příznaky šamanské nemoci velmi chaotické, nedefinovatelné a nesledují žádný ze známých modelů. Navíc jsou fyzické i sociální reakce mezi sebou těsně propojeny.

Zvláště nápadné jsou ty projevy chování, jež odmítají, či dokonce zesměšňují a znevažují ustálené zvyklosti a standarty. Zasvěcenci se stávají svatými blázny, protože systematicky obracejí svět naruby a libují si v nevhodném, nestydatém a perverzním chování, neslučitelném se zavedenou morálkou.

Takový blázen překračuje omezení lidských kritérií, nově nás konfrontuje s nedefinovanou podstatou naší kosmické existence, přivádí nás do zákulisí, abychom si uvědomili nepřirozenou umělost svých kulturních hodnot, a ukazuje nám svět bez hranic, neboť skutečný svět není ani rozlišen do kategorií, ani uspořádán v souladu s umělými protiklady. Nemocný šašek ruší protiklady, strhává vnější i vnitřní bariéry a způsobuje, že překotně opouštíme náš na míru šitý svět hranic a omezení, a noříme se do široké, obsáhlejší holistické dimenze, jež nemá počátku ani konce.

Už jsme viděli, že často nejen šaman sám, ale i celá jeho rodina bývá stižena různými neštěstími, jako např. v citovaných případech šamana kmene Kikujů či korejské šamanky. I na Sibiři jsou příbuzní šamanů tímto způsobem obětováni, jakmile se u někoho z rodu objeví symptomy šamanské nemoci. Povolání k šamanskému poslání s sebou přináší mnohé neblahé důsledky a žádá si značných obětí. Korejci hovoří o „mostu lidí" (indari), který vzniká tehdy, je-li jeden člen rodiny vyvolen za šamana a jiný člen za to musí zemřít. O celém procesu mluví jako o „stavění mostu přes lidské bytí" (indari nonnunda). Bůh „vstoupil" do šamana a na oplátku požaduje jiný lidský život. Pokud je ovšem rodina ochotna podrobit svého vyvoleného člena nezbytné iniciační ceremonii ihned poté, co se objevily první příznaky posedlosti a šamanské nemoci, není indari nevyhnutelné. Většina rodin však netouží mít ve svém středu šamana, a tak se fenomén indari vyskytuje velmi často. Podle výzkumů, jež prováděl Cho Hung-Youn, dochází k indari v průměru v sedmi až osmi případech z dvaceti šamanských povolání.

Často jsme se setkávali s kombinací nemoci a zážitkem pobytu mimo tělo. Přestálé utrpení vyčerpá z organismu veškerou vůli k životu, kdežto vědomí se naopak díky němu cítí zcela osvobozeno od těla a odhazuje je jako bezduchou nádobu. Umírající jsou přiváděni na vzdálená místa. „Není tu jediné místo, jehož přesnou polohu bych neznal," říká James, šaman kmene Zulů. Znovu a znovu nám různí šamani opakovali: „V noci ve spánku se mohu dostat kamkoliv." Peruánský léčitel Eduardo létá do vzduchu zvláštní dírou a Dorcas, sangoma-šamanka kmene Zulů opouští v noci své tělo a vznáší se prostorem.

Pokud se prožitky blízké smrti ještě prohloubí, dostane se člověk do kontaktu s transcendentálními entitami. Cestovatel vstupuje do světa, jenž se mu sám ukazuje mnoha různými způsoby: jako „dům života", „mudrc s bílým vousem" či zvířecí duch, který v něm probouzí nové chápání života. Někdy obdaří duchové dotyčného i tělem v jeho původní podobě, jak dokládá svědectví domorodců z Mentawajského souostroví, nebo mu dají nosič života - jak je vidno z příběhu Lebi'dova - v podobě krystalu, který vyvrhnou na adepta, a naplní ho tak nadpřirozenou silou.

Cesty do jiného světa přivádějí šamana do oblastí, které on nazývá „okrajem světa". Pod tímto pojmem můžeme chápat hranice lidské existence. Dostane-li se šamanovi vlastností, jež jsou normálně vyhrazeny pouze duchům a duchovním zvířatům, a je-li posvěcen kontaktem s moudrými muži a nosiči života, jeho „oči potom opravdu vidí a uši slyší". Od té doby v sobě nosí „rozštěpenou duši a rozštěpené srdce" a sám sebe vnímá jako „příbytek snů". Sama posvátná podstata světa ho obdařila mocí a vyvolila si ho, aby (někdy i proti jeho vůli) jednal v souladu se svým rozšířeným poznáním existence - a tuto znalost vnášel do našeho lidského světa. Vstoupili do něho duchové, a on musí tedy sloužit duchovnímu světu.

Poznámky = Odkazy na další literaturu k tomuto textu a tématu – naleznete v knize KDV na str. 107.

Zpět na hlavní stránku   Zpět na předchozí stránku